Neděle v oktávu Narození Páně (C), Svátek Svaté rodiny

Neděle 29. prosince 2024
L 2,41-52

„Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla: ‚Synu, co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.‘ On jim řekl: ‚Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?‘ Ale oni jeho slovu neporozuměli. Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci. A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.“
(L 2,48-52)

Podle Slova Božího existují tři slavnosti, které zavazují k pouti do Svatého města Jeruzaléma: Velikonoce (Pesach), Letnice (Šavuot), Svátek stánků či stanů (Sukot). Tomuto tématu Lukášovo evangelium věnuje pasáž o jedné konkrétní pouti, kterou Ježíš vykonal, když mu bylo dvanáct let. Dvanáct let je pro židovského chlapce věk bar micva, což znamená, že se stává dospělým, zodpovědným za své činy, smluvně se zavazuje dodržovat mojžíšský zákon a je považován za syna přikázání; ve výchově se jeho otec může uchylovat k rázným opatřením.

Jak je zvykem, rodinka z Nazareta se – coby správná židovská rodina – vydává do Jeruzaléma. Na zpáteční cestě do Nazareta si rodiče po dni chůze uvědomí, že Ježíš v karavaně není. Ihned zamíří zpět do Jeruzaléma a hledají ho mezi svými příbuznými a známými. Teprve po třech dnech úzkostného hledání ho najdou v chrámu, jak sedí mezi zákoníky, kterým naslouchá a dotazuje se jich.

Ve zkoumané kapitole evangelista Lukáš používá dva velmi podobné výrazy, které popisují vývoj Ježíše coby člověka. Ve v. 40: „Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním“; a ve v. 52: „A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem“. Ústředním tématem je Ježíšův růst, jeho dospívání v muže. A právě zde se Ježíš poprvé veřejně odvolává na Otce (nikoli na Josefa!), téměř jistě používá známý aramejský výraz „Abba“. Dále, ve v. 51, se praví, že „pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je“.

Abychom vyrostli a stali se zralými lidmi, pravými křesťany, jsme povoláni hluboce prožívat tyto dva hlavní rysy, které byly také v Ježíši:

– Dimenze synovství: cítit se být Božími dětmi, milovanými a chtěnými Jím, nikoli náhodou na této Zemi; i když nás naši rodiče nepřijali, nic to neubírá na tom, že jsme v Otcově plánu.

– Podřízenost, či lépe řečeno bezpodmínečná „poddajnost“, i když si myslíme, že ostatní vědí méně než my. Poddajnost je zlatou cestou k dokonalosti.

P. Giuseppe