2. neděle adventní (C)
Neděle 8. prosince 2024
L 3,1-6
„V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Pontius Pilát spravoval Judsko a v Galileji vládl Herodes, jeho bratr Filip na území Itureje a Trachonitidy a Lyzanias v Abiléně, stalo se slovo Boží k Janovi, synu Zachariášovu, na poušti. I začal procházet celé okolí Jordánu a kázal: ‚Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů,‘ […]. ‚Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné; a každý tvor uzří spasení Boží.‘“
(L 3,1.2b-3.5-6)
Je to zvláštní událost, kterou započíná služba Jana Křtitele, událost, která se dle vyprávění evangelisty Lukáše odehrává ve velmi přesně a podrobně vymezeném historickém, politickém, náboženském a geografickém kontextu. Zatímco je na poušti, na pustém místě, Boží Slovo „se stalo k Janovi“. Předložka vlastně v přeneseném smyslu značí „směrem k“, označuje něco, co se dotýká osoby a proniká jí, v tomto případě je to právě Slovo. Jan je Slovem Páně uchvácen, stejně jako se to stávalo dávným prorokům; vzpomeňme například na Jeremiáše, kterému Hospodin říká: „Hle, vložil jsem ti do úst svá slova.“ (Jr 1,9) To je důvod, proč je Jan Křtitel HLAS, neboť Slovo je Někdo jiný! Setkání/střetnutí s Božím Slovem nás nenechává lhostejnými: pokaždé, když mu nasloucháme, vstupujeme do nové události zjevení a společenství se samotným Slovem, kterým není nikdo jiný než Kristus. Po této události Jan Křtitel „začal procházet celé okolí Jordánu a kázal: ‚Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.‘“ – dává svůj hlas k dispozici Slovu. To, co bylo výsadou proroků, se zrozením církve stává privilegiem každého pokřtěného věřícího. Jsme prorocký lid a Slovo Boží v nás přebývá. Bez našeho hlasu nemůže být slovo spásy předáváno. Jak velká naléhavost a nutnost, aby každý z nás byl Janem Křtitelem!
P. Giuseppe
