12. NEDĚLE V MEZIDOBÍ (A)

Neděle 25. června 2023
Mt 10,26-33

„Nebojte se jich tedy; neboť není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno. Co vám říkám ve tmě, povězte na světle; a co slyšíte v soukromí, hlásejte ze střech. A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle. Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce. U vás pak jsou spočteny i všecky vlasy na hlavě. Nebojte se tedy; máte větší cenu než mnoho vrabců. Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi.“
(Mt 10,26-33)

V desáté kapitole Matoušova evangelia je promluva, kterou se Ježíš obrací ke svým učedníkům, aby je varoval před obtížemi, s nimiž se mohou při plnění svého poslání potkat. Mistr vlastně vysvětluje, že ačkoli je jejich kázání zaměřeno na spásu lidí a jejich dobro, neznamená to, že budou vždy všemi dobře přijati. Ježíš je nechce klamat, a tak dokonce tvrdí: „Když hospodáře nazvali Belzebulem, čím spíše jeho čeleď!“ (Mt 10,25b) A opravdu, stále u Matouše, ve 24. verši 12. kap., farizeové říkají: „On nevyhání démony jinak než ve jménu Belzebula, knížete démonů.“ Ježíš je svými odpůrci zkrátka považován za spolčeného s ďáblem, nikoli za spasitele, který přišel osvobodit lidi z ďáblových tenat.

Byl, je a až do konce bude sváděn ohromný duchovní boj mezi mentalitou království Božího a mentalitou světa. Žít podle evangelia a vydávat o něm svědectví nebylo nikdy snadné, navíc – popravdě řečeno – je to nemožné bez milosti Ducha svatého, „který v nás působí, že chceme i činíme, co se mu líbí“ (srov. Fp 2,13). Co tedy dělat? Mistr nám napovídá: nebát se! Sloveso použité pro „bát se“ je fobeo, tedy „dát se na útěk“: konkrétní reakcí bytosti, která je vyděšená nebo zachvácená panikou, je ve skutečnosti útěk. Totéž sloveso však může mít i kladný význam, vztahuje-li se k Zákonu nebo samotnému Bohu v tom smyslu, že budí bázeň, chápanou ovšem jako hlubokou úctu. Jsou tedy dvě možnosti: buď vyděšený útěk, nebo odvaha důvěry.

Jak bychom zde mohli nepřipomenout slavný výrok Martina Luthera Kinga? „Jednoho dne zaklepal na dveře strach. Odvaha šla otevřít a nikdo tam nebyl.“

Proto také my, jisti autoritou a vítězstvím našeho Pána, neutíkejme, otevřme dveře a zvěstujme spásu v Ježíši s odvahou a naprostou důvěrou!

P. Giuseppe