3. NEDĚLE VELIKONOČNÍ (A)

Neděle 23. dubna 2023
L 24,13–35

„Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: ‚Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!‘ On se jich zeptal: ‚A co to bylo?‘ Oni mu odpověděli: ‚Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. Někteří z nás pak odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli.‘“
(L 24,18–24)

Na konci svého evangelia vypráví evangelista Lukáš o setkání, ke kterému došlo mezi Zmrtvýchvstalým a dvěma lidmi, kteří mířili tři dny po Ježíšově smrti do vesnice Emauzy. Zatímco se ti dva dohadovali, přistoupil k nim sám Ježíš, ale oni ho nepoznali, protože „něco jako by bránilo jejich očím“. Je zvláštní, že ačkoli spolu ti dva mluvili o tom, co se v posledních dnech událo v Jeruzalémě právě Ježíšovi, nejsou schopni ho poznat. Inu, snaží se informovat tohoto „poutníka“, který opouští Svaté město, a přitom nemohou zapřít své duševní rozpoložení: evangelium říká, že byli „plni zármutku“. Tito muži poznali Ježíše jako proroka mocného slovem i skutkem před Bohem i přede všemi lidmi, tedy i před nimi. Jsou si vědomi toho, že Ježíš byl neobyčejná postava, přinejmenším výjimečná…, ale je v nich něco, co jim brání ho rozpoznat, přestože se na něj dívají. Klíčové je zde použité řecké sloveso, které odhaluje příčinu jejich slepoty: elpìzomen; je v nedokonavém vidu a označuje činnost v minulosti, která pokračovala v průběhu času: DOUFALI JSME! Do určité chvíle jsme doufali, pak… dost! Ježíšova smrt ukončila jejich naději, navzdory tomu, co předtím udělal a řekl.

Totéž se však děje i nám. Nestačí uznat Ježíše jako výjimečnou postavu, dokonce i poslanou Bohem, musíme se stát svědky jeho vzkříšení. Nikdy neztrácejme naději, ač jde o samu smrt. Smrt už nemá poslední slovo! Když ztratíme naději, nepoznáváme už Vzkříšeného. Naděje je totiž očekávání zahrnující touhu a důvěru.Osvědčeným nástrojem k tomu, abychom rozpoznali Vzkříšeného i v maličkostech svého života, je živit svoji naději četbou Božího slova.

P. Giuseppe