19. NEDĚLE V MEZIDOBÍ (B)
Neděle 11. srpna 2024
J 6,41–51
„Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe: kdo z něho jí, nezemře. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.“
(J 6,49–51)
Ve vesnici Kafarnaum, na břehu Tiberiadského jezera, je dnes možné navštívit působivou zříceninu synagogy z 5. století, která stojí na pozůstatcích synagogy z 1. století, kde se vší pravděpodobností Ježíš pronesl tuto řeč, jednu z nejnáročnějších na pochopení a přijetí.
Ježíš mluví o maně a o svém těle. Izraelité při svém vyjití z Egypta a při přechodu pouště zakusili prozřetelnou Boží ruku skrze manu, onu prozřetelnostní potravu, kterou je Hospodin živil. Každý Izraelita měl dovoleno denně za úsvitu nasbírat jeden ómer (zhruba 4 litry) many. A to pět dní v týdnu; šestého se musely nasbírat ómery dva, z nichž jeden byl určen ke spotřebě sedmý den, v sobotu. Mana nemohla být uchovávána do druhého dne, protože by hnila, což se však u ómeru nasbíraného v očekávání sobotního odpočinku nestalo. Jedinečná kázeň, jejímž prostřednictvím Bůh učí svůj lid důvěřovat Mu a spoléhat se na Něj, den co den.
Není to lehké! Lidská přirozenost má sklon vlastnit, a proto Pán dopouští, že v životě procházíme zkouškami a těžkostmi, právě proto, abychom záviseli na Něm.
O „chlebu z nebe“, jenž je od Boha, mluví Ježíš ve vztahu k sobě samému. Janovo evangelium na rozdíl od evangelií synoptických nezařazuje ustanovení eucharistie do kontextu poslední večeře, ale činí tak zde, v této promluvě, která zmiňuje oběť, kterou Ježíš přináší.
Na naší pozemské pouti do země zaslíbené – Ráje – s sebou máme Boha, který se stará o naše materiální potřeby, ale také a především Boha, který se z lásky stává pokrmem a nápojem. Chce v nás přebývat a podílet se na jednotlivostech našeho života: Immanuel!
P. Giuseppe
