14. NEDĚLE V MEZIDOBÍ (B)
Neděle 7. července 2024 Mk 6,1–6
„Vyšel odtamtud a šel do svého domova (Nazaretu); učedníci šli s ním. Když přišla sobota, počal učit v synagóze. Mnoho lidí ho poslouchalo a v úžasu říkali: ‚Odkud to ten člověk má? Jaká je to moudrost, jež mu byla dána? A jak mocné činy se dějí jeho rukama! Což to není ten tesař, syn Mariin a bratr Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nejsou jeho sestry tady u nás?‘ A byl jim kamenem úrazu.“
(Mk 6,1–3)
Ježíš byl nepochybně mimořádná osobnost, a to jak svou řečí, plnou moudrosti, tak svými činy, které se vyznačovaly podivuhodnými znameními. A lidé z Nazaretu si toho nemohou nevšimnout. Ježíšovu výjimečnost však jaksi zastírá kontext, ve kterém žije: byl jedním z nich, žil obyčejný každodenní život, znali všechny členy jeho rodiny. Na konci 3. verše čteme: „A byl jim kamenem úrazu.“ Kámen úrazu je podle svého etymologického významu překážka v cestě, něco, co se na cestě nachází a nějakým způsobem brání v pokračování. Zamysleme se nad tímto aspektem: kolikrát v životě propásneme požehnání a příležitosti právě proto, že máme zábrany. Máme před-sudek, a když se věci nedějí podle tohoto před-sudku, stávají se pro nás problémem, překážkou. V tomto případě se zábranou stává obyčejnost. Lačníme po výjimečnosti a novosti a neuvědomujeme si, že Pán, Immanuel, Bůh s námi, nás nepřestává hledat a vstupovat do každodenních detailů našeho života. Bůh dělá výjimečné věci obyčejně. Prosme tedy Pána o milost, aby nás zbavil všech předsudků, aby nám nebylo kamenem úrazu to, že si utvoříme Boha k našemu obrazu, ale abychom se stále více stávali Jeho obrazem. P. Giuseppe