Pán Ježíš nám řekl, že jeho Duch je jako vítr (J 3,8). To znamená, že je ohromující, nepředvídatelný, nekontrolovatelný. Vždy nás překvapí a zve nás, abychom se účastnili dobrodružství a následovali ho. Po Kristově zmrtvýchvstání byli apoštolové poučeni o tom, na jakém místě k nim Utěšitel přijde, ale nevěděli kdy (Sk 1,4). Petr nečekal, že uvidí vylití Ducha na Kornéliův dům a rodinu, když jim zvěstoval Ježíše (Sk 10,44-45; 11,15). Barnabáš a Šavel z Tarsu s největší pravděpodobností nevěřili svým uším, když Ježíšův Duch prostřednictvím proroků řekl, aby je oddělili pro zvláštní poslání za hranicemi stávající církve (Sk 13,2-3). Filip, jeden ze sedmi diakonů, jistě nebyl odborníkem na prázdné a opuštěné cesty, a přesto mu Duch přikázal prostřednictvím Pánova anděla, aby šel na jednu z nich a nechal se inspirovat a použít jako předchůdce evangelizace na jiném kontinentu (Sk 8,26nn). Nechápejte mě špatně: ti, kdo následují Ducha, se musí neustále učit reinterpretovat hodnotu a význam času a prostoru, protože tyto úžasné dary Stvořitele jsou podřízeny autoritě jeho Ducha, který znovu tvoří vše, co existuje.

Jednoho krásného únorového rána roku 1992 jsem byl podobně překvapen: naplněn úžasem jsem poprvé ve svém životě slyšel zpívat v jazycích. Stalo se to v kapli mnišek v klauzuře, kde jsem čekal, že najdu jen ticho a klid. Pamatuji si, že bezprostředně po tomto nebeském zážitku jsem to běžel prozkoumat. O to víc mě ohromila jejich odpověď: „Také bys tak rád zpíval?“ Následujícího dne se za mě tyto sestry modlily a právě tehdy se odehrála moje první osobní zkušenost Letnic. Ježíš se mi zjevil jako milující Pán, který mi byl blíž, než jsem si kdy dokázal představit. Cítil jsem jeho moc a přítomnost, zvláště dar proroctví. Nejvíce proměňujícím objevem toho okamžiku pak bylo to, že jsem byl vybrán pro jisté konkrétní poslání. Beze všech pochyb jsem věděl, že jsem nebyl stvořen, abych žil jen pro sebe. Duch svatý naplňoval moji novou budoucnost a umožňoval mi mít na jeho působení podíl skrze zakoušení jeho nepředvídatelnosti a neovladatelnosti.

Trvalo mi roky, než jsem se přizpůsobil a zorientoval v nových podmínkách, které vytvořil Duch. Stále se učím přijímat jeho specifika na cestě každodenního života. Musím ti říct, že je to překrásné a bázeň vzbuzující zároveň, ale nevyhnutelně ti to umožňuje zažít blaženost lásky: doslova tě to přenáší dál a výš a přitom převyšuje. To, co tě chce Duch naučit, je existovat pro druhé, odevzdat se mu a ponechat na něm, aby naplnil tvůj život novým smyslem a podstatou. Konkrétněji to znamená, že skrze dar víry musíš vidět přítomnost Ducha svatého v čase a prostoru svého života a nechat ho postupovat, jak si On přeje. To naplní tvoje srdce úžasem a chvěním a ty zvoláš: „Pane, odejdi ode mne, neboť jsem člověk hříšný“, On však odpoví: „Neboj se; od nynějška budeš lovit lidi“ (srov. L 5,8).

P. Artur Bilski