VZPOMÍNKA NA VSECHNY VĚRNÉ ZEMŘELÉ
Čtvrtek 2. listopadu 2023
J 6,37–40
„Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven, neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal; a jeho vůle jest, abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den. Neboť to je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já jej vzkřísím v poslední den.“
(J 6,37–40)
Navzdory přítomnosti většího počtu sloves souvisejících spíše s viděním než slyšením je v Bibli prvenství zjevení svěřeno naslouchání. Stačí pomyslet na ústřední učení židovské víry, Šemá, Israel, „Slyš, Izraeli“: naslouchání, které je niterně spjato s poslušností, s konáním podle přijatého příkazu. Bůh Izraele se zjevuje ve Slově a sám Ježíš je Slovo, Slovo, které se stalo tělem.
Sloveso „vidět“ ve 40. verši se podle učenců netýká tolik smyslového vjemu ani se neodvolává na očité svědectví. Mělo by být chápáno spíše jako setkání – s kým a s čím? S ukřižovaným Ježíšem Kristem, který se vydal za každého z nás skrze pohoršení kříže. Jde o duchovní vnímání tohoto pohoršení. Křesťan, aby byl křesťanem, se musel setkat s Kristem ukřižovaným a vzkříšeným, neviděl ho ani tak smyslovým nebo rozumovým způsobem, ale určitě způsobem duchovním. Jde tedy o vidění spjaté s vírou, které naznačuje osobní a existenciální charakter setkání s Ježíšem, Božím Synem, ikonou Otce a jeho Lásky. Toto zjevení-setkání nás vrhá do konfliktu a podněcuje k rozhodnutí: buď nás kříž pohorší, nebo se pro nás stane Boží mocí. Rozhoduje se tedy mezi odmítnutím, nebo přijetím, kteréžto znamená věřit, s vírou nikoli dogmatickou, ale důvěrnou. Pak už smrt nenahání strach, už nemá poslední slovo; pak již žijeme na této zemi realitu věčného života. Kristova smrt je má smrt, Jeho vzkříšení je moje vzkříšení! To je naše víra a naše naděje.
P. Giuseppe
