Při čtení úryvků evangelia o Janu Křtiteli spontánně vyvstává otázka: jak se mu podařilo zaujmout tak početné zástupy z celého území Izraele, že ho lidé dokonce zaměňovali za Mesiáše? Rozhodně to nebylo pro jeho vzhled, který nebyl ani upravený, ani elegantní; ani pro životní styl, velmi střídmý; jeho způsoby byly navíc dost drsné: „Plemeno zmijí!“ (Lk 3,7). V čem tedy spočívalo jeho „tajemství“? Pojďme to zjistit tím, že se podíváme na některé jeho existenciální vlastnosti. Začněme u rodičů: manželský pár již pokročilého věku, věrní Bohu Izraele. Zachariáš byl kněz, ale zázraky neviděl, ba dokonce neměl ani to, co bylo pro jeho sousedy přirozené: syna. Alžběta, neplodná, prožívala tuto situaci se zahanbením a skrývala se. Náhle se však Boží mlčení prolomí: „Tvá prosba byla vyslyšena“ (Lk 1,13). Prozřetelnost, v návaznosti na jiné předchozí případy vyprávěné v Bibli, dává páru syna. Prvním příznačným rysem Jana je tedy nadpřirozenost, která poznamenává jeho existenci od samého početí.
Sousedé a příbuzní považují za samozřejmé, že nově narozený bude pojmenován po otci, jak velí tradice. Alžběta ovšem k údivu přítomných oznamuje, že dítě se ve shodě s andělovým zjevením Zachariášovi bude jmenovat Jan. Manželé tím poruší zavedenou tradici a vyvolají rozruch mezi příbuznými a sousedy. Mnohé tradice, jak říká Ježíš, jsou příkazy lidskými a nepocházejí od Boha (Mk 7,13) a hrozí, že se stanou zátěží, která brání jakékoli změně. Totéž řecké sloveso, které označuje předávání tradic (paradidomi), je použito, když se mluví o vydání Ježíše k odsouzení, jako by tatáž „tradice“, dosti porušená, nějak podpořila Pánovo odsouzení k smrti! Autentická tradice naproti tomu pochází od jistého Autora: samotného Boha, Toho, jenž vybral jméno pro Jana. Zde je druhá typická vlastnost: autenticita.
Je-li řeč o poslání, je přirozené myslet na „něco dělat“, ale v Janově případě je to on sám, kdo klade své poslání na úroveň bytí, spíše než konání: je přítelem Ženicha (srov. Jan 3,29). Mějme se tedy na pozoru, abychom se necítili součástí komunity jen proto, že jsme zapojeni do konání; svou nejlepší energii investujme především do přátelství, které jako jediné proměňuje konání v lásku, která zůstává navždy.
Celé dějiny směřují ke svému vrcholu: k svatební hostině mezi Kristem a církví ve věčné budoucnosti, v níž již nebude žádné utrpení ani hřích. Zlý maří dosažení tohoto cíle tím, že se snaží zničit jednotu, „koinonii“, rozséváním obviňování a soudu, čímž tě vede k myšlence, že ty jediný jsi v právu. Co místo toho buduje Nevěstu, je naopak naše ubohost, kterou když uznáme, tak nám zjednává odpuštění a přijetí. Jan je tedy člověkem přátelství.
Pán chce, aby Koinonia měla podíl na těchto třech existenciálních charakteristických rysech: nadpřirozenost, autenticita a přátelství, abychom mnohé přitáhli k Ženichovi!
P. Giuseppe De Nardi
